První výlet na kole kolem fjordu a ještě dál
Poslední dubnový den byl opravdu pohádka. Sice večer nebudu slavit Čarodejnice, ale zato mám skvělý pocit perfektně stráveného dne. Dopoledne jsem ještě dopisovala úvahu na publicistiku a kolem druhé hodiny jsem vyrazila na kolo. Měla jsem ho půjčené od Therése, včetně helmy, za což všechno jsem jí moc vděčná, protože nemít kolo, nikdy bych neměla možnost takovou krásu vidět! Vyjela jsem směr jezero, kde jsem se plánovala rozhodnout, jakým směrem a hlavně kam pojedu.
Ačkoli mě to lákalo ke golfovému hřišti, rozhodla jsem se pro opačný směr, tedy směrem ke hřbitovu, jehož dominatnou je bílý dřevěný kostelík a pak jen dál, kam mě srdce potáhne. Jen co jsem vyjela na kopec u hřbitova, naskytl se mi nádherný výhled na moře, zeleň a část Voldy postupující do svahu. Modré nebe bez mráčku, příjemné sluníčko s chladným větříkem, jednoduše pohoda!
Směrem od hřbitova jsem se vydala po malé silničce dolů, až jsem sjela na větší silnici mířící směrem k muzeu (skanzenu), kde jsme byly s Karolinou, když byl ještě sníh a já jsem si pamatovala, že někudy skrz vedla stezka, pravděpodobně cyklistická. A tak jsem tam zamířila. Po dlouhém neježdění na kole mi první kopečky daly docela zabrat, ale potom se už všechno urovnalo a já drandila jako o závod:-) To víte,(především Hanko, Aleši a Petí), právě jsem začala trénovat na léto!:-). Za chvíli mě už vítaly brány skanzenu, který v dubnu vypadal úplně jinak než pokrytý sněhem. Přirozeně. :-)
Cesta, po které jsem sjela dolů
Od skanzenu, který byl liduprázdný, jak to tak ostatně ve Voldě chodívá, jsem se vydala úzkou travnatou stezkou, míjela jsem tenisové hřiště po pravé straně, stejně jako krásný výhled na moře a sjela po dost strmém svahu dolů na asfaltovou silnici a jela, místo doprava ( to bych se vrátila zpátky do Voldy) doleva. Jelo se moc příjemně, pořád jen po rovině. Asi po 10 minutách jsme dojela k první zábraně, kde končila možnost projet silnici autem. Na kole či pro pěší to však bylo dovoleno. A tak jsem projela skrz zábranu a mířila stále rovně. Zezadu mě popoháněl větřík. Po pravé straně byl strmý spád do moře a nádherný výhled na hory pokryté sněhem, které vypadaly, jako by rostly z vody, po levé straně jsem měla šikné skály Rosethornetu, který mě na mé cestě doprovázel po celou dobu.
Cesta podél fjordu začíná právě tady...
Po asi 15 minutách jsem narazila na traktor svážející dřevo a pak na další zábranu. Najednou se přede mnou objevilo prosté panství o dvou domcích. Neohroženě jsem se vydala dál a doufala, že silnice nebude prostě slepá. Dojela jsem ke kruhovému objezdu, pravděpodobně se teprve stavěl, nalevo od něj byl tunel, samozřejmě nebyl v provozu. Cesta, kterou jsem měla našlápnutou se zužovala a před jejím pokračováním byla opět závora. Nedalo mi to a zeptala jsem se takového starého Nora, kam ta cesta vede a jestli po ní můžu jet na kole. Hrozně mile se na mě usmíval a bylo na něm vidět, že by mi všechno i hrozně rád vysvětlil, jenomže jeho angličtina byla strašně špatná. On mi sice rozuměl, ale odpovídal mi norsky a sem tam do té norštiny strčil anglické slovíčko. Nicméně jsem se dozvěděla, že po té cestě jet můžu, že vede do Orsty, ale to je opravdu hrozná dálka, asi 17km kolem Rosethornetu. Pěkně jsem mu poděkovala, popřála hezký den s tím, že to zkusím a kdyby to bylo moc daleko, tak se vrátím. Přitakal, pak si ještě postěžoval,že musí za takového pěkného počasí pracovat - okopával záhony .- zamával mi, já jsem zamávala jemu a vydala jsem se na další pouť. Kdybych se byla bála tam jet, přišla bych o někrásnější norské pohledy, o výhledy jako z katalogů. Silnice kroužila kolem hory asi dobrých 20 minut (stále rovinka) než jsem dojela na místo mého prvního odpočinku. Na planině stály dva domky - žlutý a červený dřevěný. Pravděpodobně obývané lidmi, moc hezky dekorované, ale opět- kde nic tu nic.
Z dálky jsem ale viděla, že se nacházím na takovém kopečku a přímo pode mnou je malá vesnička. Musela jsem jet chvíli po hlavní silnici, abych se k ní dostala, přičemž jsem minula tunel pro auta, vedoucí pod horu a dlouhý 4km. Řidiči si tady mohli naladit radio 97,1, jak ukazovala cedule.:-) Míjela jsem několik domků a na druhé odbočce doprava jsem zahnula. (Hlavní cesta do vesničky vedla první odbočkou doprava,ale to jsem ještě netušila.) A tak jsem zahnula na té druhé doprava a vypadalo to, že sjíždím na soukromou cestu. Ale důležité je se nebát a zkusit všechno, jinak není možné odhalit to skryté. A jak je známo - to skryté je to nejkrásnější! Po pravé ruce jsem měla velké červené farmářské stavení, po ruce levé rybníček. Představte si, 3 měsíce tu potkávám jen moře a jezera a dnes se mi poštěstí vidět rybníček! Zajela jsem do lesíka, kam vedla cesta. Sklon cesty se pak trochu zvyšoval, ale já jsem se nehodlala vzdát, chtěla jsem vědět, co je na vršku toho zalesněného kopce! Přinejmenším alespoň super výhled!
Dlouho jsem jela po té lesní stezce a pak jsme najednou uviděla, že vjíždím někomu na políčko. Přede mnou stanul nádherný pohled. Červenobílý domeček se zahrádkou na zelené planince, kde nic tu nic, za ním jen les a pak vysoké bílé hory.
Stejnou cestou jsem se vrátila zpátky a zamířila k rybníčku, kde jsem si udělala druhý odpočinek. Chvilku jsem tak seděla na břehu, v blízkosti šuměl malý vodopádek a mě najednou (díky rybníčku) připadalo, že jsem doma. Zpátky jsem vyjela na hlavní silnici a vydala se na první odpočkou vpravo, kterou jsem předtím přijela. Ač malá vesnička byla neobvykle rušná. A pak jsem zjistila proč. Zrovna dnes se tam totiž konaly závody na motorkách, takže všichni zúčasnění náruživě drandili po vršku kopce. Vesnička to byla malebná, z kravína vyluzovaly zvuky krávy a všude voněly kvetoucí stromy. Samotnou mě to udivilo, že mi kytičky nezpůsobovaly žádnou alergii.
;-) Co dodat...
Podívala jsem se samozřejmě i k malému přístavu s pár opuštěnými loďkami a taky ohlodanými kostmi ryb, čehož jsem se napoprvé trochu zděsila.:-) Všehovšudy jsem tam strávila asi hodinu jen kocháním se. Hrozně se mi líbil každý výhled, na který jsem natrefila. Prostě mi všechno připadalo úplně krásné a neuvěřitelné! Asi také proto, že už jsem se bála, že se kolem fjordu nepodívám a najednou jsem tady. Velká, velká radost z mých malých velkých objevů.
Pak jsem ještě byla nucena vyšlápnout ten hrozný kopec a byla jsem opět na hlavní silnici. To už bylo asi pět hodin a tak jsem se vydala na cestě k domovu s myšlenkou, jestli na kruhovém objezdu potkám toho starého hodného pána.:-) Když jsem přijížděla do jisté zvdálenosti, už z dálky jsem ho viděla. A on mě také poznal, protože mi zase mával a mě bylo jasné, že se se mnou zase dá do řeči.:-) Doprovázel ho takový malý kluk, pravděpodobně jeho vnuk, kterému mohlo být tak dvanáct. Využil ho jako překladače z norštiny do angličtiny. A tak jsme si asi půl hodiny povídali. Pán na vnuka norsky, vnuk na pána taky norsky, vnuk na mě anglicky, já na vnuka anglicky, pán do toho na mě norsko - anglicky, já na něj anglicky...Prostě, byla to hrozná legrace! :-) Dozvěděla jsem se, že kdybych bývala jela po té silnici ještě dál, tak bych dojela ke křižovatce a vatn - neboli k jezeru a pak se dala přes most doleva směrem na Orstu. Jenomže to je hrozná dálka. Pak jsme si povídali o mě, jestli tu studuji a odkud jsem. Když jsem řekla, že z Čech, pán jásavě řekl: Czech- Slowakia! Tak jsem ho opravila, že tak tomu už dávno není, on se usmál a zeptal se mě, kdeže to teda je. Když jsem řekla, že sousedíme s Německem, hned věděl. Tam jsem byl, jásavě rozprávěl a taky jsem byl v Dánsku a Itálii!:-) Vnuk mi taky výbornou angličtinou vyprávěl, že o prázdninách jede na výměnný pobyt do Rakouska. Měla jsem takový skvělý pocit a říkala jsem si, že Norové teda vážně nejsou žádní suchaři!:-)
Rozloučili jsme se, oba mi popřáli hezký pobyt ve Voldě a já ujížděla domů s tím nejskvělejším pocitem, jaký jsem kdy měla! Tentokrát jsem skanzen úplně minula, zato jsem si však cestu nechtěně prodloužila a stejně šlapala do kopce. Vyjela jsem u našeho jezera a fotbalového hřiště a mířila na kolej. Tam jsem kolo zaparkovala na své místo, zamknula a s úsměvem od ucha k uchu vešla na patro. A hned koho jsem nepotkala - přece Therése. Tak jsem jí všechny svoje úžasné zážitky musela vylíčit! Byla nadšená a hned mi řekla, ať si zámek i helmu nechám do příštího týdne, že ona stejně jede domů a na kole jezdit nebude. A tak mě napadlo, že bych první květnové dny mohla oslavit ještě dalším výletem. A tentokrát třeba ke golfovým jamkám a ještě dál... :-)
Tahle loďka se kymácela na vlnách. Přestavila jsem si, jak si za týden chceme s holkama půjčit lodičku a vydat se do fjordu po vodě. Při představě odplutí pádel nebo jiné katastrofické události se mě zmocnil nepříjemný pocit. Ale - zkusit se musí všechno. Přece jen, už jsem tu jen pár dní! :-)
Komentáře
Okomentovat
Těším se na vaše komentáře, názory a postřehy k tématu! :-)