Posledních 24 dní ve Voldě

Nechápu, jak ten čas tady mohl tak rychle utéct. Pravda je, že někdy jsem si přála, aby rychle utíkal, ale takhle rychle! Na jednu stranu mi přijde, že už jsem tu hrozně dlouho, třeba půl roku. Na druhou, že jsem tu tak na skok, na takových prázdninách. I když, ony to vlastně prázdniny byly. Tak z části.:-) V lednu začala škola, v únoru jsem díky výletu do Yorku měla celý měsíc volno, březen a začátek dubna byl tzv. úvahový měsíc, to znamená, že jsme měli psát spoustu úvah a zápočů ke zkoušce, na konci dubna začalo jaro a teď, blíží se květen, kdy jsou zkoušky. A po zkouškách domů... Na jednu stranu se těším, na druhou je to taková nostalgie. Zabydlela jsem se tu, našla jsem si tu kamarády, Volda se mi, ačkoli hrozně malá, začala se svou nádhernou přírodou líbit. A pak odjedu domů a už se nikdy nevrátím. Je to takové, takové zvláštní. Co ta přátelství, která jsem tu navázala? Vydrží, nevydrží? Ať tak nebo tak, tyhle 4 měsíce v Norsku byly nejkrásnější samostatné měsíce v mém životě. Najednou se člověk musí postavit na vlastní nohy. Všechno si musí zařídit sám, všechno je jen jeho vlastní zodpovědnost. Tady jsem měla možnost poznat samu sebe, to, jaká jsem a kam vlastně chci směřovat. To, jak se chovám v cizím prostředí, s cizími lidmi, to, jestli bych dokázala žít v cizině po delší dobu než jsou 4 měsíce. Mnoho mi to ukázalo. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já bych jela někam takhle daleko sama. Ale po této zkušenosti jsem si uvědomila, že právě takovýhle život se mi líbí. Žít v zahraničí, poznávat nové země, kultury, obyvatele, získávat přátele. Netvrdím, že všechny přátelské vazby ze zahraničí vydrží celý život. Myslím si, že ale alespoň některé z nich tu dálku překonají. Nebylo by krásné, vrátit se po pěti letech náhodou při cestách po Norsku, zpět do Voldy a říct si: Tak, tady jsem studovala. Byly to nejdobrodružnější 4 měsíce mého života.