Ulsteinvik a pláž ve Flo

V pondělí jsme si slíbily výlet. Dlouho očekávaný. Vlastně jsme jen dlouho čekaly na přívětivé počasí, ale po několika týdnech jsme zjistily, že ono by to čekání nemělo cenu. Poslední březnové týdny chumelí, chumelí a chumelí. A tak jsme se na pondělí domluvily, že pojedeme do Ulsteinviku, příhodně položeného malého městečka na severozápadě od Voldy.

 Ráno nám jel autobus dost brzy. Kolem osmé ranní jsme už stepovaly zachumlané do tlustých kabátů s dobrou náladou a plné energie a samozřejmě i naděje na zlepšení počasí, neb "Naděje umírá poslední." Přijel pro nás v 8,05 onen noční autobus z Osla, kterým jsem přijela před mnoha, mnoha dny i já. Byl plný ospalých lidí a rozházených polštářů. Stálo nás to 65 NOK a cesta trvala asi 45 minut, přičemž jsme místo trajektu, využily podmořského tunelu, kde nám samozřejmě hrozně zléhaly uši. Zážitek tunelem trval skoro 20 minut! Když jsme dorazily na malinkaté autobusové nádraží, bylo něco před devátou. Sluníčko se začalo trošičku tlačit skrz husté mraky, tak jsme zaradovaly. Bohužel zbytečně, protože v dalších chvílích se opět zatáhlo. Tzv. "na věčné časy."

 Autobus z Ulsteinviku do vesničky (v průvodci byl použit pojem "vesnička") Flo nám jel v 10,30. Tak jsme si alespoň ve zbývajícím čase prohlédly přístav, který se nezdál být nijak exkluzivní. Za architektonickou zajímavost bych ale označila místní Kulturhuset neboli kulturní dům. Z jeho druhé strany je vchod do moderního hotelu, kde se nejspíš pořádají nějaké konference nebo soukromé večírky, protože zel prázdnotou a osobně nechápu, kdo z turistů by jel do Ulsteinviku na více než jeden den.

 Kulturhuset Ulsteinvik

Bárka kotvící v přístavu. Určitě se vydá na širé moře.

Když uběhl čas, vrátily jsme se zpátky na nádraží a s radostí, vzrušením a nedočkavostí (hurá, uvidíme pláž v zimě) jsme vyhlížely autobus. Za chvíli přijel jeden kompletně prázdný ze směru, kam jsme měly namířeno. Jakmile nás řidič uviděl, jak se  blížíme k němu, rozesmál se. S úsměvem od ucha k uchu nás požádal o 25 NOK. Byly jsme jediné dvě zvědavé dobrodružky, co se rozhodly vydat na kraj světa. Pustil nám veselou písničku, asi aby nám z té, za skly pomalu mizící cilivilizace, nebylo úzko. Na ukazatelích bylo: Flo (9,5km). Bylo vtipné pozorovat, jak se pomalu vzdalujeme od lidských obydlí a začínají nás obklopovat jen hory, strmé srázy, vlevo bouřící moře a úzká silnička měnící se spíše ve sněhovou cestu. Všude jen sníh. V následujících minutách začalo ještě nesmírně sněžit. To ale nebyl obyčejný sníh, nýbrž malé ostré vločky, které se dokáží agresivně zapichovat do tváří. Mířily jsem do Země nikoho...

Po 15 minutách konečně zastavil. Na takovém políčku. Kolem bylo jen pár roztroušených domků a několik přístřešků pro dobytek. Stále se na nás smál. Když jsme vystupovaly (moc se nám do té chumelenice nechtělo), zeptal se nás, zda jsme tu už někdy byly. Řekla jsem: "never ever" a on se rozesmál ještě víc. Doporučil nám cestu, která se zdála, že vede k pobřeží. Podotkl, že je turisty velmi oblíbená. Samozřejmě, domyslela jsem si, ale v létě! Vesele na nás zamával a nechal nás na místě, které označuji "Konec světa".

První, koho jsme na naší dobrodružné cestě potkaly, byly ovce. Připomínaly mi svým huňatých kožichem islandské ovce. Ne, ne, jim zima ani mráz nedělal sebemenší potíže.

Neohroženě jsme se vydaly po doporučené cestě dál. Chvílemi jsme se propadaly až skoro po kolena do sněhu. Vítr nás odrazoval od vize vidět pobeží. Za chvíli jsme došly k takovým útvarům, které byly na sebe poskládány z kamene. Pozůstatky z doby bronzové. Zde jsme si našly naše první útočiště před ledových vichrem. Za kameny nefoukalo.

Pláž se zdála být tak blízko. Ale zdání prudce klamalo. Místo cesty na pláž jsem našly zvířecí stopy ve sněhu. Karol usoudila, že se jedná o lišku. Za pár minut se opravila a podotkla, že na lišku jsou stopy moc malé. Že tohle bude od vlka. Jakmile jsem tohle slyšela, pláž - nepláž, hned jsem zařadila zpátečku.

Připomnělo mi to rady mého strýčka: "Až půjdeš kamkoli do přírody sama, pušku s sebou. Na medvědy a vlky." Navíc počasí se začalo dosti zhoršovat. Padala i lehká mlha. Z lehké mlhy se za pár chvil vyklubala pěkně hustá mlha.

Přibližně půl hodiny nám trvala cesta zpátky na plácek, kde nás ten dobrák vysadil. Jaly jsme se pokračovat opačnou cestou. Tedy cestou směrem k Ulsteinviku. Zjistily jsme, že Flo nelze považovat za vesničku. Je to něco mnohem menšího než vesnička. Spíše rekreační oblast složená z deseti domků, přičemž rekreanti se tu nacházejí pouze v létě. Za půl hodiny jsme ale došly k opravdové písčité pláži!

 Hlavní cestu lemuje pár domečků

 Na pláži jsem našla i několik mušlí.:-)

Moře a v dálce zasněžené vrcholky hor. Takový zážitek si budu dobře pamatovat!

 Vepsáno do písku. "Remember me"

 Jááá:-) Slušně mi ale mrzly konečky prstů. Mráz se s přicházejícím odpolednem pěkně zvětšoval.

 Když jsme přijely zpátky do Ulsteinviku, prohlédly jsme si (jen exteriérně- byl opět zavřený) kostelík a v pozdních odpoledních hodinách zamířily domů. A od té chvíle, od tohoto unikátního zažitku z Flo už ani jedna nenazýváme naší Voldu vesnicí. :-)

V dalším článku, který navazuje na tento, budou videa z místa činu. Musíte omluvit kvalitu a trhané momenty. Pochopte, skoro jsme umrzaly...