Jak jsem se (skoro) ztratila v lesích hory Myrberg

Sobotní ráno bylo ospalé. I když už od osmi bylo nádherně, vůbec jsem neměla chuť něco dělat. Jenomže pak jsem si uvědomila, kolik učení na zkoušky mám- a to nejenom tady ve Voldě, ale i v Praze, okamžitě jsem vstala a začala si vytvářet studijní plán. Měli jsme v plánu na večer, že se půjde do Betelu (o tomto podivuhodném podniku také napíšu, nebojte), ale polovina lidí to zrušila se záminkou studia. Že bych měla strávit celý den doma s kamarádkou literaturou, antropologií a gramatikou? Upřímně, ani ne. A tak jsem si s kamarádem řekli, že se půjdeme na hodinku a půl jen tak projít kolem jezera. Načerpat do plic nějaký ten čerstvý vzduch a pak půjde všechno určitě lépe. Jenomže v ne všichni asi nejsou zvyklí chodit do kopců:). Po prvních krocích směrem k jezeru jsem si uvědomila, že se mi tam vůbec nechce. Je to cesta sice příjemná, ale po rovině a hlavně- už několikrát jsem tam byla. Chtěla jsem poznat něco nového! Therése, jedna z mých spolu bydlících, mě už několikrát upozorňovala na místo, kam chodí s kamarádem běhat. Někam na kopec nad Heltne. Ten kopec se jmenuje Myrberg a je tak o polovinu nižší než Rotsethornet. Nejdřív se šlo celkem pohodlně po suché silnici, ale do dosti strmého kopce. Míjeli jsme vcelku pěkné vilky, které měly často porostlou střechu trávou. (To mi připomnělo Island, kde jsou domky podobného rázu.)

 Domků s podobnou střechou je ve Voldě poměrně hodně.

 Vilková čtvrť se rozprostírá na obou stranách kopce. Čím výš, tím hezčí domy.

Po silnici se šlo ještě poklidně

Adieu, já jdu nahoru

V polovině kopce jsem už viděla okraj lesa, do kterého vedla zasněžená cesta. Nebyla ani moc úzká, ani moc široká, prostě taková akorát na běžky nebo turistickou chůzi. Čekalo nás těžké rozhodování. Neměli jsme s sebou vůbec nic a vydat se bez ničeho do hustého lesa, kde není ani živáčka, bez telefonu a bez čehokoli dalšího bylo trochu nebezpečné. Ovšem na druhou stranu- namáhavě jsme se sem vyškrábali a teď to všechno zahodit a jít zase dolů? Když ona ta cesta byla tak lákavá! A já jsem byla tak zvědavá! Aspoň kousek, řekla jsem si a odhodlaně vyrazila. Můj milý kamarád, ale tolik odhodlání neměl, čímž mě zklamal. Navzdory tomu jsem však vyrazila na Myrberg sama. A jestli jsem se bála? Ne. Byla jsem neudržitelně zvědavá a dychtila jsem po novém a dosud nepoznaném výhledu na Voldu!

 Tady končila silnice a šlo se už jenom po zimní sněhové nadílce.

 Krása! Přesně po tomhle jsem toužila!

 Pohled na Rotsethornet a poslední známky civilizace. Teď už jen sama...

Fjord. Každý takový pohled byl pro mě motivací jít ještě výš!


Co mi mohlo hrozit

Cesta se kroutila tzv. "cik cak" na vrchol hory. Každý úsek  před zatáčkou byl docela stoupák. Po několika minutách jsem dorazila k rozcestí, kde se moje cesta dělila na dvě části. Cesta A vedla bezpochyby k vrcholu, cesta B se vinula po vrstevnici a mířila spíš ke fjordu a dolů. Řekla jsem si, že přece nepůjdu zase dolů, když jsem odtud, i když z jiné strany, přišla. Tudy můžu jít na procházku jindy, řekla jsem si a odhodlaně se vydala po cestě vedoucí nahoru. Nikde ani živáčka. Vlastně mi to ani nevadilo. V klidu jsem si mohla relaxovat a vychutnávat si krásné pohledy do údolí. Najednou jsem si vzpomněla na varování SFS, což je organizace, která nám zajišťuje koleje a stará se o mezinárodní studenty. "Nechoďte do hor sami." nebo "V lesích mohou být lišky a medvědi." Každopádně jsem byla už ve čtvrtině kopce a pořád bylo tak přívětivě, vzduch voněl jarem a stromy se zelenaly jako v létě. A najednou, jako úderem blesku, se proti mě vyřítili ohromnou rychlostí dva šílenci na lyžích. "Bžžžm", prosvištěli kolem mě a řítili se do zatáčky dolů. Tak jsem možná šla po konečné příjezdové části sjezdovky, říkala jsem si. Bylo to teda opravdu překvápko. A očividně nejen pro mě. Když mě první řítící se lyžař uviděl, bylo znát, že tak trochu zavrávoral a nevěděl, k jaké straně se přichýlit, neboť já, v domnění, že je to běžkařská cesta, jsem kráčela přímo uprostřed. Jakmile jsem je spatřila, uskočila jsem doprava. Druhý lyžař mě minul jen tak tak.

 Osudová cesta nahoru. Stopy jsou po běžkách. Kdo by čekal lyžaře za zatáčkou?

Na konci sil

V polovině výstupu jsem svojí snahu musela vzdát. Cítila jsem, že už nemám sílu jít dál a potřebovala jsem se ještě dostat dolů. Což mnohdy bývá tvrdší oříšek. Zařekla jsem se ale, že příště vezmu pár lidí a něco, abych nešla jen tak na prázdno a vrcholu Myrbergu určitě dosáhneme. A tak jsem se obrátila na podpatku a s úlevou šla zase dolů. Stromy kolem byly už krásně zelené a sem tam i tráva pod nimi byla jako na jaře, mechová pokrývka mezi jehličkami stromů. Podél cesty byl les postupující do svahu. Nedokážu to asi správně popsat, ale něco mě tam uvnitř neuvěřitelně lákalo. Zdálo se mi totiž, že tak bych si cestu nahoru mohla zkrátit. Neobcházet horu "cik cak",ale jenom se vydrápat přímo nahoru.

Malé šílenství

Rozhlédla jsem se po hlavní cestě. Nikde nikdo. Naštěstí. Co by si o mě pomysleli, že lezu někam do lesa, když můžu jít pohodlně po cestě? V prvním úseku, kdy jsem potřebovala přeskočit potůček, jsem se probořila do sněhu až po kolena. Cesta kolem kmenů stromů, mechu a malých skalek byla opravdu dobrodružná. Celkově mi to asi pětkrát podklouzlo, ale nechtěla jsem povolit. Pořád jsem ještě neviděla na konec svahu a to mě znervozňovalo.Potřebovala jsem se podívat, kam jsem dolezla a co jsem objevila. A kdyby přece jen nic, nebyla bych zklamaná. Naopak! Když jsem se rozhlédla kolem sebe, obklopoval mě jen les, hluboký tajemný les, kde určitě žijí divoká zvířata. (Podle stop ve sněhu, který byl dole u pěší cesty.) Najednou jsem si uvědomila, že bych se přece jenom měla vrátit tam, odkud jsem přišla, i přes mojí dychtivost, jenomže to bych musela vědět, odkud jsem přišla! S malou panikou jsem se vrhla zase dolů. Naštěstí jsem poznala podle opuštěného běžkaře, který se ubíral onou cestu nahoru, že jdu správně. Chvilku jsem počkala za kmenem stromu, aby se nedivil, odkud jsem se to vynořila. Uf, jak já jsem si oddychla, že jsem na té správné stezce. A cíl byl- už rovnou domů!

 Nelituji vůbec ničeho! A hlavně- sem se musím podívat znovu!

 Odpočívárna pro lesní ztracence- fascinující výhled a hlavně - ticho pouze s doprovodem bublajícího potůčku.

Lákavé tajemství cesty B

Sice jsem si už sama sobě skoro přikázala, že musím domů a taky si nakoupit (v Kiwi mají o víkendu jen do 9, vlastně primárně jsem si šla hlavně nakoupit!- s nečekaným výletem do hor jsem nepočítala:-)), ale když jsem míjela cestu B, nedalo mi to, abych se alespoň nepodívala, kam vede. To jsem celá já! A dovedla mě k této krásné vyhlídce a odpočívadlu. A pak se už jen napojila na silnici, která vedla do druhé části vilek.

Na těchto fotkách se dobře vidí, kde se co nachází:

 Pohled směrem ke školním budovám. Vlevo- stále ještě zasněžené jezero.

Kostel přímo uprostřed snímku. Neustále zavřený, dokonce i v neděli. Ačkoli jsem dostala doporučení od jednoho starého Nora zkusit kostel v neděli v 11, minulou neděli byl také zamčený. Jak jinak. Zkusím štěstí třeba zítra, výzdoba uvnitř je prý okouzlující.

 Zelená budova uprostřed je bazén a tělocvična, žlutá vlevo je Fakulta pedagogická

 Strmá cesta z lesa vypadá, jako by byla slepá. Ale není!

Vyšla jsem na silnici pod těmito domy. Pamatuji si, že někdy v únoru, v době závějí, jsem tu moderní stavbu vlevo viděla z přístavu a říkala jsem si:" Fíha, tak tam úplně nahoru, bych se chtěla podívat." A teď jsem se sem úplnou náhodou dostala!

  Odtud jsem přišla. Málokdo by řekl, že cesta někam vede.

Moje Volda.

Šťastný návrat "domů"

Jakmile jsem se ocitla mezi lidmi, uklidnila jsem se a ačkoli jsem silnici, po které jsem šla, neznala, podle orientace jsem mířila směrem k bazénu. Žlutá budova školy je také dobrým orientačním bodem, neboť dost jasně září na dálku.

Na "výlet" jsem vycházela v půl druhé a vrátila jsem se kolem páté. No, docela slušný průzkum na to, že jsem nic neplánovala.:-)

 Škola