Výlet kolem jezera

Dnes celý den jen pršelo. Vzhledem k tomu, že se zvláště v zimě rozednívá opravdu pozdě, spala jsem přibližně do deseti. V půl dvanácté jsem se sešla v kuchyňce s Line, která vstávala tak podobně jako já. Ostatní holky z patra odjely už ve čtvrtek domů. Přinesla jsem si s sebou skripta norštiny, tak jsme chvíli zkoušely debatovat v norštině. Moc mě nepotěšila, když říkala, že tu norštinu, kterou nás učí ve škole se například nemluví v Oslu. Tady se mluví nynorskem, v Oslu bokmalem. Pak jsme si četli z norských novin a poprvé jsem ochutnala místní hnědý sýr. Vypadá jako hrudka másla, takže bych ho v obchodě asi jen stěží poznala a navíc vůbec nechutná jako sýr, ale spíš jako sladký zákusek. Opravdu, má sladkou příchuť a je takový víc do hněda.

Vlevo: typický Dán
Uprostřed: typický Švéd
Vpravo: typický Nor :-)

Obrázek, ze kterého je patrné snad vše. Jedná se o Nora, který drží sekátko na onen typický hnědý sýr. Na hodinách norštiny jsem se dozvěděla, že je to jakýsi symbol norského človíčka. :-)

Odpoledne jsme se šly, navzdory prudkému dešti, projít s Line a její kamrádkou ze školy, kolem jezera, které se rozprostírá ve Voldě. Teď je zamrzlé, ale viděla jsem některé fotky z jara a léta a to je pak nádhera. Uprostřed téměř nedotknutelné přírody pod pověstnou horou Rotsethornet (na kterou se konají výlety- pouze v létě, v zimě maximálně s průvodcem a lanem) leží Volda a kousek od ní jezero s parkem. Z dnešního výletu jsem dozvěděla mnoho zajímavých věcí:

1. Když se jdou Norové projít a prší, žádný z nich nenosí deštník. Zásadně se vždy obléknou do nepromokavých šusťáků a bundy, případně i do lyžařské soupravy, pořádně si utáhnou též nepromohavé pohorky, na které si (většinou, ale ne vždy) - Line je dnes měla- natáhnou (na podrážku) takové cvočky, aby jim to neklouzalo po namrzlé cestě, která se samozřejmě nesype.

2. Pokud nenosí návleky na boty, jsou už tak zvyklí na to, že cesty prostě kloužou, ale oni to vždycky nějak vybalancují, že nemají potřebu cupitat pomalu. Prostě jdou i po maximálně namrzlé silnici svižným krokem. Málokdy jim to uklouzne. Mě to klouzalo pořád.

3. Na první setkání moc upovídaní a otevření nejsou. Jakmile si ale začnete povídat o počasí a ptát se na aktuální předpověď nebo na to, kdy roztaje sníh, jsou vřelí, milí a hned máte nové kamarády. Pak už si dokáží povídat bez zábran úplně o všem.

Když jsme něco po třetí hodině vyrazily od kolejí směrem z města do kopce, nejdřív jsme se všechny zděsily, jak je nadcházející cesta zamrzlá a nesypaná. Pak jsme se ale chytly za ruce a navzájem se držely, krok po kroku jsme se pohybovaly směrem k bezpečným místům. Po asi 15 minutách jsme došly na samý okraj městečka a zamířily směrem k jezeru. Míjely jsem farmářské domečky a já jsem si najednou připadala jako na dalekém norském venkově. Kousek opodál pobíhali ve výběhu koně a začínal hustý les pod horou Rosethorn. Kolem jezera vede lesem nádherná pěší cesta, naštěstí sypaná, protože tam hodně lidí probozuje jogging. I teď v zimě. Je dobré mít nepromokavou a pevnou obuv, protože po většinu času se chodí třeba i dost hlubokými kalužemi vody.

Škoda, že bylo tak ošklivo, protože by se z okolní malebné přírody daly jistě pořídit krásné fotky. Snad se příště naskytnou lepší podmínky.

Zmoklé, ale s úsměvem na tváři jsme šťastně dorazily domů :-)